Všechno to začalo Erasmem v Madridu před 3 lety. Byl to můj první delší pobyt mimo Slovensko a velmi mě inspiroval cestovat dál. Hned po škole jsem chtěl vyzkoušet život v jiných městech Evropy. Prvním cílem byl Manchester v Anglii. Rychle jsem si ale uvědomil, že život v kterémkoli evropském městě není až tak odlišný od toho, co jsem už zažil v Bratislavě nebo Madridu. Když už vyvinu tolik úsilí, abych se někam přestěhoval a zvykal si na nové prostředí, ať je to úplně jiná země na opačné straně planety, kde bude opravdu všechno naopak. A proč jsem si vybral právě Nikaraguu a Kostariku? Latinská Amerika byla mým prvním cestovatelským cílem mimo Evropu, protože se učím španělsky. Neuměl jsem se rozhodnout mezi Severní a Jižní Amerikou, tak jsem si vybral Střední. Na Slovensku znám více lidí původně z Nikaraguy a ti mi doporučili svou zemi kvůli bezpečnosti a nízkým cenám. Z Kostariky jsem nikoho neznal, ale jelikož je docela známá mezi digitálními nomády a je soused Nikaraguy, zařadil jsem ji do seznamu. V září 2016 jsem přiletěl do Managuy. Lokální kamarád mě vyzvedl na letišti a zavezl do bytu, který pro mě našel. Bylo to v dobré čtvrti poblíž centra. Jediná nevýhoda bylo špatné připojení k internetu - velmi nespolehlivé a signál nedosáhl do bytu. Později jsem ale objevil, že na terase se to dalo, tak jsem právě tam zřídil svoji kancelář. Ve 30 stupních každý den nebyl problém pracovat venku.
Terasová kancelář v Manague
Už předtím, když jsem byl ve zmíněném Manchesteru, jsem pracoval dálkově. Je to v podstatě práce z domova. Jedinou změnou byl 8hodinový rozdíl v čase. Když jsem já měl ráno, kolegové měli večer a už pomalu končili. Nebyl ale problém volat s nimi ráno, když jsme potřebovali leccos vybavit. Když jsme nepotřebovali, ani jsme nevolali. Vystačili jsme si s nástroji jako Slack, Trello nebo Github pull requests. Doma jsme zvykli mávat Scrum setkání každé ráno, kde každý v rychlosti řekl, co dělal včera a co plánuje na dnes. Kvůli časovému rozdílu jsme se rozhodli dělat scrum daily „offline“ – každý napsal do slack kanálu na konci svého dne shrnutí, co dělal a co plánuje. Ostatní si to přečtou kdykoli mají čas v jejich časové zóně. Mimochodem, z té terasy jsem vůbec neměl špatný výhled.
Parque de Japón - výhled z mé terasy
Cestování by ale nemělo smysl, kdybych celé dny jen pracoval :) Po večerech jsem chodil s kamarády ven nebo na kurzy tance. A kdybych neměl Hangout volání s kolegy, zapomněl bych i češtinu, protože jsem stále mluvil španělsky. Pokud se učíte cizí jazyk, není lepší trénink než jít do země, kde se mluví. O víkendech jsem vyrážel z hlavního města a dělal výlety po krásné Nikaragui - sopka Masaya, koloniální města Granada a León, kávové plantáže u Matagalpy, pláže v Pochomil a San Juan del Sur.
Jezero Nikaragua - Velké jezero se dvěma sopkami ve středu
Po dvou měsících v Nikaragui jsem se přesunul do Kostariky. Pronajal jsem si pokoj v domě kamaráda a strávil měsíc s jeho rodinou. Večer jsme chodili ven ao víkendech udělali pár výletů hlavně na pláže v Pacifiku - Sámara, Jacó a Playa Hermosa. Později jsem šel s dalším kamarádem do Národního parku Manuel Antonio. Plánoval jsem se podívat i Karibik a jít do Panamy, ale pokazil mi to hurakán Otto, který v těchto místech právě vyčínal.
Playa Hermosa - v překladu krásná pláž
V Kostarice jsem pracoval z co-workingu. Bylo to o dost pohodlnější než „terasová kancelář“, i když bez výhledu. Dobrý internet, ergonomické sezení a komunita malých firem a jiných freelancerů. Takže každé ráno jsem šel na autobus a odvezl se do „práce“.
Kostarický co-working
Nikaragua i Kostarika jsou krásné země a vyplatí se je navštívit. Mluví skoro tím samým jazykem, mají skoro stejnou kuchyni ai lidé jsou si v mnoha věcech podobní. V Kostarice skoro všichni mluví anglicky a je tam o něco lepší infrastruktura, ale na druhé straně je dvakrát dražší než Slovensko. V Nikaragui minete zhruba tolik jako na Slovensku. Když už tam půjdete, vyplatí se navštívit více zemí a srovnáte sami :)
K obědu nemůže chybět rýže, fazole a banány Hodně lidí se mě ptá, proč jsem ve Střední Americe nezůstal, když je tak super. Některé věci, které na Slovensku bereme jako samozřejmost, jsou v jiných částech světa úplně jinak.
dost jsem se zlobil na kvalitu připojení na internet, i když teď už jsem na Slovensku a blog píšu z kavárny, protože doma mi právě dnes internet nefunguje (nebudu jmenovat poskytovatele, to je na jiný příspěvek)
všichni jezdili auty a infrastruktura pro lidi, kteří mají rádi zdravý vlastní pohyb, nebyla až tak vyvinuta. Dostat se na některá místa pěšky bylo riskováním života. A tak vypadala města - samé zácpy, špinavý vzduch a mnoho lidí s velkou hmotností
v Bratislavě se běžně ve čtyři ráno přejdu z jedné části města do druhé pěšky bez jakéhokoli stresu, že by se něco mohlo stát. Ve Střední Americe, když jsem chtěl jít v noci 15 minut pěšky domů, kamarádi mě raději zavezli. Neměl jsem žádný problém, ale všichni mě pořád varovali a byl jsem velmi opatrný, když jsem byl sám na ulici.
hledal jsem aktivní komunity vývojářů, startupistů, polyglotů a nevím koho, co by se pravidelně potkávaly, ale skoro nic takového neměly. V Bratislavě je toho hodně, každý den se dá jít někam (možná přeháním, ale je toho dost).
Navzdory těmto věcem se mi ve Střední Americe moc líbilo a rád se tam někdy vrátím. A kam dál? Jihovýchodní asie? Thajsko? Autorem blog postu je Martin Lipták, programátor v Learn2Code. Máš nějaké dotazy na Maťa, na remotě práci nebo na střední Ameriku? Napiš je do komenáře.
