Zpět na blog
Tipy a triky

Jak zjistit, zda je číslo zadané ze vstupu prvočíslem?

Skillmea
16.10.2019
9 minut čtení
Jak zjistit, zda je číslo zadané ze vstupu prvočíslem?
V 15. kapitole online kurzu vyššího programovacího jazyka C++ úrovně Elementary II najdete mezi zadáními praktických příkladů pro domácí procvičení i úlohu, ve které máte najít největší společný dělitel dvou čísel a také úlohu, ve které máte najít nejmenší společný násobek dvou čísel nebo jejich největší společný dělitel.
 
Sáhnete-li do osnov matematiky druhého stupně základní školy někde do 6. nebo 7. ročníku, zjistíte, že klíčem k vyřešení těchto dvou úkolů je rozklad obou čísel na součin prvočísel.
Úkoly patří z hlediska logiky a analytického myšlení mezi začátečnické. Přesto vím, že jsou náročnější. Právě proto jsem se rozhodl napsat tento blog.

V tomto blogu nechci řešit tento úkol za vás, ale alespoň bych vám rád podal návod, jak zjistit, zda je načtené číslo ze vstupu prvočíslem. Tento úkol je jeden z dílčích úkolů, které je třeba řešit při dvou zmíněných příkladech, jejichž řešení jste dostali za úkol najít.

Ti, kteří zapomněli, co je prvočíslo, ozřejmím i tento pojem. Prvočíslo je celé kladné číslo, které je dělitelné pouze jednotkou a svojí vlastní hodnotou. Budeme se tedy pohybovat pouze v množině kladných celých čísel. Příkladem prvočísla může být např. číslo 5, protože je dělitelné pouze číslem 1 a 5. dalšími příklady jsou 2, 3, 7, 11, 13, 17 atp. Samotné číslo 1 se za prvočíslo nepovažuje. Řekněme, že máme číslo 60, jeho rozklad na součin prvočísel je 2 x 2 x 3 x 5. Už z rozkladu je zřejmé, že jej můžeme vynásobit číslem 1, nic by to totiž nezměnilo na výsledku, pořád byste dostali číslo 60. Vidíte , a právě proto se matematici dohodli, že 1 prvočíslem nebude, nemá totiž již žádný vliv v součinu prvočísel, jehož výsledkem je nějaké číslo. Takže bez zbytečných dalších prázdných frází přejdu rovnou k věci. Následuje tedy zdrojový kód v jazyce C++, který řeší titulek tohoto blogu:
01:  #include <iostream>
02:  using namespace std;
03:
04:  int main()
05:  {
06:     int iNumb;
07:
08:     cout << "Zadaj lubovolne cele kladne cislo: ";
09:     cin >> iNumb;
10:     cout << endl;
11:
12:     bool flag = true;
13: 
14:     if (iNumb == 1)
15:     {
16:         flag = false;
17:     }
18:     else
19:     {
20:         for (int i = 2; i <= iNumb / 2; i++)
21:        {
22:            if (iNumb % i == 0)
23:            {
24:                flag = false;
25:                break;
26:            }
27:         }
28:     }
29:
30:     if (flag)
31:     {
32:         cout << "Cislo " << iNumb << " je prvocislo !" << endl;
33:     }
34:     else
35:     {
36:         cout << "Cislo " << iNumb << " nie je prvocislo !" << endl;
37:     }
38:
39:     cout << endl;
40:
41:     cin.get();
42:     cin.get();
43:
44:     return 0;
45:  }

Na řádku 01 je uvedena direktiva preprocesoru #include, jejímž parametrem je standardní knihovna iostream. Potřebujeme ji z důvodu používání objektů cout, cin a manipulátoru endl. Na řádku 02 uvádíme v platnost jmenný prostor std pro celý zdrojový soubor .cpp. Zmíněné objekty cout, cin a manipulátor endl je zároveň součástí tohoto prostoru. Na řádku 04 je uvedena funkce main i se svým návratovým typem, kterým je int (integer). Tuto funkci volá operační systém. Na řádku 05 je uvedena levá programová závorka, kterou začíná tělo funkce main. Na řádku 06 je deklarována proměnná iNumb pro datový typ int. Tato proměnná reprezentuje hodnotu celého kladného čísla, o kterém chceme zjistit, jestli patří mezi prvočísla. Na řádku 08 je pomocí objektu cout zapsán na výstup konzolové aplikace textový řetězec, který vyzve uživatele k zadání hodnoty kladného celého čísla, jehož vlastnost prvočísla testujeme. Na řádku 09 je prostřednictvím objektu cin načtena tato hodnota do proměnné iNumb. Na řádku 10 je prostřednictvím objektu cout a manipulátoru endl přesunut kurzor konzolové aplikace na další řádek. Na řádku 12 je deklarována proměnná flag a zároveň inicializována na hodnotu true. Tato proměnná nám bude po otestování načteného čísla ukládat informaci, zda je číslo prvočíslem nebo ne. Z hlediska logiky algoritmu je nutno proměnnou flag inicializovat před testováním na hodnotu true. Algoritmem budeme totiž testovat, zda načtené číslo mezi prvočísla nepatří. Používá se zde tedy postup vylučovací. Na řádku 14 je testována podmínka, zda v proměnné iNumb není hodnota 1. Pokud ano, program pokračuje kladnou větví a do proměnné flag se na řádku 16 zapíše hodnota false, která reprezentuje stav, kdy načtené číslo prvočíslem není. Na řádcích 13 a 15 jsou pouze uvedeny programové závorky, které uzavírají blok kódu uvedený v kladné větvi. Pokud zmíněná podmínka splněna není, pokračuje se zápornou větví. Blok kódu v záporné větvi uzavřen programovými závorkami na řádcích 19 a 29. Na řádcích 2027 je uvedeno jádro algoritmu, který testuje vlastnost prvočísla u čísel větších než 1.
A v čem spočívá idea jádra algoritmu? V každé iteraci cyklu zjišťujeme, zda je číslo dělitelné hodnotou v proměnné i. Nejmenší číslo, kterým může být načteno testované dělitelné, je číslo 2 (viz. řádek 20 – for smyčka) a proto iterujeme od této hodnoty. Proměnnou i postupně inkrementujeme (viz. řádek 20 – for smyčka) a testujeme, zda je hodnota proměnné iNumb dělitelná beze zbytku pomocí operace modulo na řádku 22, která je umístěna v příkazu if. Pokud je číslo dělitelné hodnotou v proměnné i beze zbytku, tak se na řádku 24 uloží do proměnné flag hodnota false, což reprezentuje stav, kdy načtené číslo není prvočíslem. Proměnná i se inkrementuje po iNumb/2 (viz. řádek 20 – for smyčka). Důvodem je fakt, že žádné celé kladné číslo nemůže být přece dělitelné beze zbytku číslem větším než je jeho polovina.
Nenajde-li se tedy číslo, kterým je načtená hodnota testovaného čísla dělitelná beze zbytku, neuloží se do proměnné flag hodnota false, čili po ukončení v ní bude uložena hodnota true, což reprezentuje stav, kdy je načteno testované číslo prvočíslem. Na řádku 25 je uvedeno klíčové slovo break a to z toho důvodu, že v případě nalezení jednoho čísla, které dělí načtené testované číslo beze zbytku, není nutné hledat další dělitele. Testované číslo už prvočíslo totiž být nemůže a proto násilně ukončíme smyčku for, urychlíme program, který následně přejde až na řádek 30. Zde se už jen testuje hodnota v proměnné flag. Pokud je v této proměnné uložena hodnota true, tak se zapíše na výstup konzolové aplikace pomocí objektu cout informace o tom, že je načteno testované číslo prvočíslem (viz. řádek 32), pokud false tak informace, že prvočíslem není.
Na řádcích 41 a 42 je již jen načítán vstup z konzolové aplikace pomocí objektu cin, což slouží k tomu, aby se hned program neukončil a byl zobrazen výsledek v okně konzole, dokud uživatel nezatlačí libovolná klávesa. Na řádku 44 vrací funkce main operačnímu systému hodnotu 0, která indikuje stav správného ukončení aplikace. Na řádku 45 je ukončeno tělo programu pravou programovou závorkou. Algoritmus, který jsem navrhl a implementoval v jazyce C++, není ještě optimální. Je však pro účely kurzu úrovně začátečník dostačující. Mezi prvočísly lze ještě sledovat určité vlastnosti, nebudu je však tomto bloku vzpomínat, abych příliš posluchače úrovně začátečník zbytečně nadměrně nezatížil. Optimální algoritmus však budu ještě publikovat a rozebírat v dalším bloku a v kurzu, který bude zaměřen i na matematiku.

Autorem blogu je Marek Šurka, lektor online kurzů jazyka C++ na Learn2Code.
Skillmea
🥇 Sme jednotka v online vzdelávaní na Slovensku.
Na našom webe nájdeš viac ako 300 rôznych videokurzov z oblastí ako programovanie, tvorba hier, testovanie softwaru, grafika, UX dizajn, online marketing, MS Office a pod. 
Vyber si kurz, ktorý ťa posunie vpred ⏩

Mohlo by tě zajímat

Lambda výrazy v Javě - část III.
Tipy a triky
03.10.2019
Skillmea

Lambda výrazy v Javě - část III.

Lambda a vnitřní anonymní třídyVelmi se nám žádá říci, že lambda výrazy jsou jen zkratky jak napsat vnitřní anonymní třídy. Ale pamatuj si, není tomu tak. Vypadá to podobně, ale lambda není implementace rozhraní. Lambda je sama osobě nezávislá jiná věc. Podívejme se na příklad. Namísto toho, abychom použili implementační třídu našeho rozhraní IHelloWord, vytvoříme si vnitřní anonymní třídu. IHelloWord helloWord3 = new IHelloWord() { @Override public void sayHello() { System.out.println("HelloWord impls inner anonymous class"); } };Všechny 3 možnosti, které mají jako návratovou hodnotu rozhraní IHelloWord můžeme podsunout do metody printHelloWord(IHelloWord helloWord). helloWord.printHelloWord(helloWord1); helloWord.printHelloWord(helloWord2); helloWord.printHelloWord(helloWord3); Jak to, jak to?Jak java ví, jaký má použít typ pro lamba výraz? Abychom tomu porozuměli, vytvoříme si novou třídu, kde budeme pracovat s lambda výrazem. Vytvořme si rozhraní, které bude mít jednu metodu, která bude vracet int a na vstupu bude také int. interface Nasob{ int nasob(int a); } Ako by vyerala implementácia tohto rozhrania? class NasobPiatimi implements Nasob{ public int nasob(int a){ return a*5; } }Nyní si navrhněme lambda výraz, který odpovídá dané metodě. Nepotřebujeme návratovou hodnotu int, neboť java umí na ni přijít sama a nepotřebujeme ani název metody a ani modifikátor přístupu public. Náš lambda výraz bude vypadat takto: (int a) -> a*5;Nyní použijte tento lambda výraz: public static void main(String[] args) { Nasob nasobPiatimi = (int a) -> a*5; System.out.println(nasobPiatimi.nasob(10)); }Na výstupu bude 50. V tomto příkladu se lambda tváří jako instance rozhraní Nasob. V předchozích příkladech, kdy jsme používali HelloWord, jsme takovou proměnnou vkládali jako parametr metody printHelloWord (HelloWord3 v IDEi). Namísto toho jsme mohli tuto lambdu vložit přímo do metody. helloWord.printHelloWord(() -> System.out.println("HelloWord impls lambda");); Java kompilátor vezme tento lambda výraz a podívá se kam jde. Jedná se o metody printHelloWord a podívá se, co akceptuje na vstupu. Akceptuje rozhraní HelloWord. Pokud lambda sedí s požadavkem, že dané rozhraní obsahuje jen jednu metodu a ta vrací void a na vstupu nemá žádný parametr, tak java řekne, že daná lambda je typu HelloWord. Toto se jmenuje Type inference. Java si sama zjistí typ. Teď, když víš jak java dokáže zjistit typy, vrátíme se k příkladu, který jsme začali psát v této kapitole. V našem příkladu umíme ještě více zkrátit zápis našeho lambda výrazu. Nasob nasobPiatimi = (int a) -> a*5; System.out.println(nasobPiatimi.nasob(10));Jelikož naše lamba jde do metody rozhraní, kterou známe interface Nasob{ int nasob(int a); } Tak vieme presne povedať aký typ má vstupný paramter metódy. Je to int. interface Nasob{ int nasob(int a); }Když to víme, tak nemusíme při psaní lambda výrazu znovu specifikovat typ vstupního parametru. Nasob nasobPiatimi = (a) -> a*5; A jelikož máme jen jeden parametr, nemusíme psát ani závorky. Násob napětí = a -> a*5; Už nebudeme nic mazat, neboť by nám už nic nezbylo 😃 Nyní můžeme napsat metodu, která bude na vstupu očekávat rozhraní Nasob a když ji použijeme, tak do ní vložíme na vstup náš lambda výraz. public static void printNasob(Nasob nasob){ System.out.println(nasob.nasob(10)); } public static void main(String[] args) { printNasob(a -> a*5); }V jevu mohli klidně vytvořit nový typ pro tyto lambda výrazy. Ale neudělali to a jedním z důvodů je i zpětná kompatibilita se starším kódem. Jak už víme, tak lambda výrazy můžeme použít všude tam, kde máme vyhovující rozhraní. Ve vnitřních anonymních třídách, v metodách kde je na vstupu interface a podobně. Příklad: HelloWord helloWord3 = new HelloWord() { @Override public void sayHello() { System.out.println("HelloWord impls inner anonymous class"); } }; HelloWord helloWord3 = () -> System.out.println("HelloWord impls inner anonymous class"); Při tomto musíme pamatovat, aby rozhraní byla jedno metodová nebo aby ostatní metody rozhraní byly default. A dané metody v rozhraních, aby se shodovaly s lambda výrazem. Takové rozhraní s jednou abstraktní metodou (metoda, která poskytuje popis ne implementaci) se nazývá Functional interface. Představ si, že používáš rozhraní, které má jen jednu metodu a používáš ho pro lambda výrazy. Nyní by někdo cizí přišel a do tohoto rozhraní by přidal další abstraktní metodu, přesněji její popis bez implementace. Takové rozhraní by již více nebylo functional interface a proto by se nemohlo použít pro lambda výraz a nastala by chyba - přestože rozhraní by bylo v pořádku. Třeba na to myslet a pokud chceme něco přidat do functional interfac, tak jen jako default metody. Abychom upozornili kohokoli, kdo by chtěl něco přidat do našeho rozhraní, tak máme možnost přidat anotaci @FunctionalInterface. K anotacím se ještě dostaneme, tak se nebojte. Nyní je důležité vědět, že je to pomůcka – tato pomůcka nám udělá to, že jakmile napíšeme další metodu do našeho rozhraní, tak nastane chyba. Danou anotaci nemusíme psát, ale je to super. @FunctionalInterface public interface HelloWord { void sayHello(); }Příklady na vyzkoušení: 1. vytvoř si seznam míst 2. setřiď seznam 3. napiš metodu, která vypíše vše ze seznamu míst 4. udělej si metodu, která vypíše jen ta města, která se skládají z jednoho slova nepoužívej při tom lambda výrazy Pokračování příště 👋 Články a online kurzy o Javě pro tebe připravuje Jaro Beňo.
Lambda výrazy v Javě - část II.
Tipy a triky
23.08.2019
Skillmea

Lambda výrazy v Javě - část II.

Typy lambda výrazůTento článek je pokračováním první části tutoriálu o Lambda výrazech. Vraťme se k našemu příkladu na začátku, kde jsme do metody vložili implementaci rozhraní a zavolali jsme metodu. Toto si teď zkusíme spolu předělat, tak abychom použili lamba výraz. HelloWord2. Přepište metodu implementace na lambda výraz. public void sayHello() { System.out.println("HelloWord impls"); } () -> System.out.println("HelloWord impls"); Znovu ta samá otázka, jaký typ má lamba výraz pokud ho chci přiřadit do proměnné? lambdaFunkcia = () -> System.out.println("HelloWord impls");Počkat! V Javě přece máme možnost jak deklarovat, jmenovat metody a tu použijeme. Tou možností je použít rozhraní. 1. vytvoření rozhraní s jednou deklarací metody 2. vytvoření metody, která odpovídá našemu lambda výrazu 1. v našem případě nemá žádné argumenty a návratová hodnota je void  Pokud bychom vytvořili rozhraní, kde budeme uvádět několik metod, tak to bude chyba. Jedině pokud budou default - tedy implementovány. Viz sekci o rozhraních. ILambda lambdaFunkcia = () -> System.out.println("HelloWord impls"); … public interface ILambda { void metoda(); // void metoda2(String s); // bude error } Použijme lambda výraz s bezpečným dělením. Napišme si k tomu interface a proměnnou: bezpecneDelenieFunkcia = (int a, int b) -> { if(b==0) { return 0 ; } return a/b; }; public static void main(String[] args) { Hocijako hocijako = (int a, int b) -> { if(b==0){ return 0; } return a/b; }; double d = hocijako.hocico(10, 2); System.out.println(d); } interface Hocijako{ double hocico(int x, int y); }Tady si můžeme říci, že název rozhraní a název metody v rozhraní není důležitý. Důležité je, aby seděly vlastnosti. Tedy rozhraní má jen jednu metodu (mimo default metod) a metodě sedí typ návratové hodnoty a parametry metody. Implemetační třídu už tedy nepotřebujeme, neboť jakoby implementací je lambda výraz. Můžu si to nechat, pokud to potřebuji takto používat, ale v našem případě nepotřebuji implementační třídu. Lambda výraz se chová jako implemtnace rozhraní. Ale není to implementace. Tento příklad bude fungovat: HelloWord3 helloWord = new HelloWord3(); IHelloWord helloWord1 = new HelloWordImpl(); IHelloWord helloWord2 = () -> System.out.println("HelloWord impls lambda"); helloWord1.sayHello(); helloWord2.sayHello();Na výstupu bude: HelloWord impls HelloWord impls lambda Pokračování příště 😗 Mrkni prozatím moje kurzy o Java programování nebo videa, která máme na Youtube.
Tipy, triky a chyby v jazyce C++ pro začátečníky
Tipy a triky
04.08.2019
Skillmea

Tipy, triky a chyby v jazyce C++ pro začátečníky

Tímto článkem bych vám chtěl představit zajímavé tipy a triky v jazyce C++, které byste mohli použít ve vašem kódu. Jsou velmi jednoduché, protože jsou určeny pro začátečníky. Navíc bych vás chtěl upozornit na některé často se opakující chyby, které se ve vašem kódu mohou na začátku vyskytovat. Nejedná se o chybu v pravém slova smyslu, tedy ne takovou, po které by byl váš kód nepřeložitelný, spíše se jedná o obroušení vašeho programátorského stylu, či vytvoření takového kódu, který bude rychle vykonáván. Poslední zmíněnou vlastnost dosáhnete s C++ snadno, protože kódy, které navrhnete v C++ se provedou mnohem rychleji než ty, které navrhnete v jiných jazycích. Umím programovat ve více jazycích a proto to mám skutečně odzkoušené. Pamatujte, že C++ to však neprovede za vás, protože i tam lze vytvořit velmi špatný kód. Záměrně se použil termín špatný, ačkoli není odborný. Myslím tím kód, ve kterém špatným stylem a technikou nedosáhnete požadavků, které se na kód kladou. Příkladem může být právě rychlost provádění spustitelného kódu, jeho přehlednost či snadná udržovatelnost. V následujících řádcích vám to na pár příkladech ozřejmím. Příklady tipů, triků a chybJistě jste se již v programování pokoušeli naprogramovat jednoduché matematické operace. Mějme tedy následující kód: #include <iostream> int main() { int a; int b = -1; int c; int d = 4; int e = 2; int f = 3; int g; a = b + c; d = e - f; g = a * d; std::cout << "g = " << std::endl; std::cin.get(); std::cin.get(); return 0; }Nejprve bych se vás chtěl zeptat, jestli se vám takto napsaný kód na první pohled líbí. Myslím tím po koncepční stránce. První chybou je, že začínající programátoři neodsazují bloky kódu. Tak například tento kód by se dal pěkně odsadit pomocí následujících pravidel. Oddělte direktivy preprocesoru od hlavičky funkci main(). Oddělte deklarace a definice proměnných od zbytku kódu. Někdy, když budete používat mnoho proměnných, můžete také jednotlivé deklarace proměnných uspořádat do logických celků. Můžete vytvořit bloky kódu podle typu proměnné. Navíc jazyk C++ vám umožňuje deklarovat a inicializovat proměnnou na místě, kde to skutečně potřebujete, tedy předtím, než ji použijete. Dále, v tomto kódu oddělte nosnou část kódu a to vytvořte blok kódu, kde se provádějí jednotlivé matematické operace. Nakonec, oddělte zápis na obrazovku a také načtení ze vstupu klávesnice. Potom už jen oddělíte klíčové slovo return s jeho návratovou hodnotou. Po zmíněných úpravách vám vznikne čitelný kód, který vypadá následovně: #include <iostream> int main() { int a; int b = -1; int c; int d = 4; int e = 2; int f = 3; int g; a = b + c; d = e - f; g = a * d; std::cout << "g = " << std::endl; std::cin.get(); std::cin.get(); return 0; }Když se dále podíváme na kód, můžeme některé deklarace umístit na jeden řádek. Konkrétní provedení nechám na vás, ale já bych doporučoval deklarovat na jednom řádku proměnné, které se neinicializují hned na začátku současně s deklarací. Na druhý řádek bych umístil proměnné, které se inicializují současně s deklarací. Takto získáte ještě větší přehled v kódu a ušetříte 4 řádky kódu. Kód bude vypadat následovně: #include <iostream> int main() { int a, c, g; int b = -1, d = 4, e = 2, f = 3; a = b + c; d = e - f; g = a * d; std::cout << "g = " << std::endl; std::cin.get(); std::cin.get(); return 0; }Nyní přejdeme ke zmiňované rychlosti. Je mi jasné, že při tak krátkém kódu ušetříme relativně málo času, ale kdyby se nosná část kódu, tedy tři matematické operace s přiřazováním, prováděly v cyklu například. 1 000 000 krát, viděli byste zaručeně rozdíl. V uvedeném příkladu není nutné použít 7 proměnných a výsledek vyhodnocovat na třikrát. Výsledky b + c a e - f se vynásobí a přiřadí do další proměnné. Tak, jak to je naprogramováno, je to zbytečné. Zkuste vše vyhodnotit jako jeden výraz a přiřadit na jednom řádku. Vznikne nám kód, který bude mít o dva řádky méně a bude provádět totéž. A v čem je vlastně problém. No v operátoru přiřazení. Tato operace je příliš časově náročná. V podstatě se musí přesunout hodnota proměnné uložená na jednom paměťovém místě do paměťového místa, které je určeno pro jinou proměnnou. A po kurzu už víte, že počítač zná jen 0 a 1. Organizačně existuje nejméně jeden bajt. Nezmiňoval jsem sice, co je zásobník, ale když se pohybujeme v jeho paměti, trvá to ještě déle. Vraťme se ale zpět, po úpravě bude kód vypadat následovně: #include <iostream> int main() { int g; int b = -1, d = 4, e = 2, f = 3; g = (b + c) * (e - f); std::cout << "g = " << std::endl; std::cin.get(); std::cin.get(); return 0; } A pojďme ještě dál. K čemu vůbec v tomto kódu používáme proměnné, když je nenačítáme ze vstupu. Výsledek kombinace matematických operací můžeme přece zapsat rovnou na obrazovku, aniž bychom hodnoty přiřazovali do proměnných. Odstraníme tím i deklarace. Po konečné úpravě, bude kód vypadat následovně: #include <iostream> int main() { std::cout << "res = " << (-1 + 4) * (2 - 3) << std::endl; std::cin.get(); std::cin.get(); return 0; }Závěrem bych tedy znovu chtěl zdůraznit, jak jsou programátorský styl a technika důležité. Vidíte, že z 18 řádkového kódu, který jsme získali odsazením původního kódu, nám po několika úpravách zůstal kód, který má 8 řádků. A tento kód, ačkoli je malý, je laicky řečeno, pěkný. To znamená, že se jeho spustitelný kód provede rychle, je přehledný a snadno udržovatelný. Autorem blogu je Marek Šurka, který má na Learn2Code online kurz C++ pro začátečníky.

Nezmeškej info o nových kurzech a speciálních nabídkách